František Zelinka – národní učitel v Libuni

Nevíme, v jakém pořadí přicházely sudičky ke kolébce právě narozeného chlapce v zimě
20. ledna roku 1810 v jednom z domků v obci Choteč nedaleko Lázní Bělohrad, ale můžeme více než jen tušit, jak novorozence obdarovaly.
Ta, která rozdávala vlastnosti užitečné pro život, jich tenkráte u Zelinků nadělila vrchovatě. Byla to skromnost, pokora a touha po vědění, které pak doprovázely Františka Zelinku celých 75  let jeho plodného života. Do české školy chodil ve Dvoře Králové a v době, kdy se pražském Stavovském divadle zahajovala pravidelná česká představení, odchází tehdy dvanáctiletý František z rodné obce do Vrchlabí, aby tam, v tehdy německém prostředí, vstřebal během dvou let základy němčiny a naučil se ji ovládat perem. Bedlivě si všímal všeho, co sloučilo k obohacení jeho vědomostí. Poté odešel z úpatí Krkonoš do obce Sobčice, vzdálené vzdušnou čarou přibližně 7 km od jeho rodiště jižním směrem, kam přišel „na zkušenou“ k místnímu řídícímu učiteli.
Tam snad, jak poznamenal pisatel libuňské kroniky, již tehdy „…přemýšlel o metodických cestách, kterými se má dobrý učitel…“ dle Komenského „…ubírati, aby došel dobrých výsledků.“ Dost možná, že poznal jeden z citátů J. A. Komenského, že „cizímu jazyku chíti někoho naučiti pokud domácího nemá v malíčku, je navlas tak, jako by chtěl syna učit jezdit, dokud neumí chodit“. Během pobytu na sobčické škole, pod dohledem řídícího učitele pokračoval nejen v dalším vzdělávání, ale věnoval se i hudbě.
Ze Sobčic přešel na školu do Brusnice pod Zvičinou a jako učitelský pomocník si prohluboval znalost německého jazyka, který byl jednak úřední řečí v Rakousku a také proto, že značnou část Podkrkonoší obývali německy mluvící osadníci.
Po jednoročním pobytu v Praussnitz, jak se Brusnice nazývala v němčině, přešel na tzv. hlavní školu ve Dvoře Králové, kde vstoupil do přípravného učitelského kurzu, s německým vyučovacím jazykem.
Poslední březnový den roku 1828 odešel jako osmnáctiletý s vysvědčením školního pomocníka s určením pro německé školy a vrátil se na jeden a čtvrt roku do Brusnice. V roce 1830 přesídlil do Přáslavic (nyní část osady Karlovice), kde se zdokonaloval ve vyučování u učitele Josefa Karáska, a po krátkém pobytu zakotvil na krátký čas v tehdy německém Šumperku u vzorného učitele Jiřího Karáska. Po půlroční praxi se vrátil zpět do Přáslavic a v roce 1836 se mu dostalo místa výpomocného učitele (provizora) v Tatobitech, od července 1838 jako učitele definitivního. Po šestiletém pobytu tam je úřady přeřazen na libuňskou školu.
Po příchodu koncem října 1844 na libuňskou farní školu se záhy spřátelil nejen s Páterem Antonínem Markem, který přišel na zdejší faru o 10 let dříve, ale i s doktorem Václavem Paříkem
a starostou obce Josefem Rutkovským. Zelinka se stal pravidelným návštěvníkem tzv. „slovanských sněmů“ na zdejší faře za časté přítomnosti předních buditelů, kteří připravovaly akce pro „národní vzkříšení“.
Páter Marek, tehdy pověřený funkcí školského dozorce turnovského obvodu, zavedl spolu se Zelinkou v Turnově  „učitelské porady“ první svého druhu v Čechách. Oba stáli u zrodu libuňského ochotnického spolku a dle zápisů pamětníků z doby pozdější, patřil Zelinka také k výtečným hudebníkům a stal se ředitelem kostelního chóru.
Učitel Zelinka dospěl k největšímu svému ideálu – stát se vynikajícím učitelem. Že jím skutečně byl, dosvědčuje ta okolnost, že na výroční zkoušky žáků libuňské školy byli Páterem Markem zváni profesoři z Jičína a okolí. Marek dovážel Zelinkovi z Prahy noviny z učitelské praxe. Jejich vlivem se stal Zelinka uvědomělým národním učitelem. P. A. Marek ho také učil ruskému jazyku.
Když si uvědomíme, v jaké době Zelinka žil, musíme ho obdivovat. Živ byl se „sobotálesu“, dnes bychom řekli z milodarů, které ne vždy s noblesou byly dávány za vysilující učitelskou práci v přeplněné třídě. Přilepšení mu poskytoval výnos z polí, který k výživě kantora byl ponechán. Mohl tedy mít jednu krávu a drůbež. Svatby a pohřby byly též přínosem. O ošacení rodiny se postarali občané, kteří darovali vytřený len  a Zelinkovy dcery jej spředly a utkaly. František Zelinka měl početnou rodinu – šest dcer a jednoho syna.
V roce 1884 v předvečer výročí jeho čtyřicetiletého působení v Libuni, shromáždilo se před školou množství gratulantů, kteří oslavenci zazpívali několik písní. Druhý den se mu dostalo ocenění od zástupců všch přiškolených obcí – byl jmenován jejich čestným občanem.
Na odpočinek odešel po velice plodné práci v září vzpomínaného roku ve věku 74 let. Žel, výslužby si dlouho neužil, neboť dva dny před Štědrým dnem roku 1885 podlehl těžké nemoci.
V roce 1899 mu byl ze sbírky žáků, občanů Libuně i okolí postaven náhrobek s nápisem „Vděční žáci svému učiteli.
Karel Jirásko


Kronika obce Libuň
Pamětní kniha obce Karlovice

 
 

Vyhledat

 

 

 


 

Obecní úřad Libuň - netfirmy.czMěstské, obecní úřady - netfirmy.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Vytvořil: www.tomassedlak.cz