Karel Ladislav Jan Urbánek

         se narodil 19. 1. 1924 v Nymburce č. 312 (Malé Valy) ve skromných poměrech železničářské rodiny jako prvorozený ze čtyř dětí. Zde také téměř celý život žil a v roce 1984 zemřel. Několik let bydlel s rodinou v Rychnově nad Nisou. Jeho otec, také Karel, sloužil u Státních drah v různých pozicích po celý život. Začínal jako telegrafista a končil jako účetní severozápadní dráhy na zámku Loučeň. Matka Karla Urbánka Vojtěcha pocházela z rodiny posunovače vlaků, a jak ukazuje článek v časopise "Modrá armáda", měla k železnici blízký vztah.  Nymburk byl důležitý železniční uzel, kde skoro v každé rodině byl nějaký železničář, proto se i syn stal železničářem. Vyučil se strojním zámečníkem u firmy Volman Čelákovice. Studium na Vyšší zemské průmyslové škole strojnické pro automobilismus v Mladé Boleslavi ukončilo totální nasazení.  Po válce absolvoval první poválečný dopravní kurz v Hradci Králové a stal se výpravčím. U ČSD pracoval v různých řídících funkcích, až po náměstka náčelníka Vozového depa a vždy svoji práci vykonával velmi odpovědně a důsledně.

Od dětství Karel Urbánek rád maloval, přestože tomu jeho školní vysvědčení nenasvědčují. Známka z kreslení a ani za vnější úpravu písemných prací nebyly zrovna nejlepší.
Po válce chtěl jít studovat na výtvarnou školu a v tomto jej podporoval jeho strýc, akad. malíř Robert Klička (zaměstnanec Národního divadla v Praze). Ten přesvědčoval jeho otce, aby mu toto studium umožnil. Otec však tomu nepřál, a tak si musel cestu k výtvarnému umění najít sám.
V letech 1941 až 1949 navštěvoval soukromou Školu dekorativních umění v Praze ve vile v Grébovce, kde byl jeho učitelem hlavně akademický malíř Jaroslav Masák. Získané znalosti z této školy uplatňoval jako výtvarník při různých příležitostech a pro různé organizace, časopisy, sdružení, všude, kde byl potřebný zásah výtvarníka. Ilustroval sborníky Lysá město Polabí, brožuru Bedřich Hrozný, výroční zprávy Jednoty, sborník Průvodce jubilejním rokem města Nymburka, navrhl plakát a dobové vstupenky na Staročeský jarmark v Nymburce, navrhl plakát a pozvánky k otevření galerie Fr.Kavana v Libuni, vyhotovoval propagační a agitační bleskovky pro OV KSČ Nymburk, zdravotně osvětové bleskovky, navrhl propagační pohlednice Libuň – východisko do Českého ráje, navrhl titulní stranu Kulturního zpravodaje pro Nymburk a Libuň, pro Závodní klub dopravy a spojů (ZK DaS) v Nymburce maloval plakáty na akce, které se v Nymburce pořádaly, jako např. plesy, výstavy atd. Ilustroval vlastní rodinná alba fotografií. Spolupracoval při instalaci Kavanovy galerie v Libuni a při instalaci výstavy "35 let budování Lomnicka".

V Rychnově nad Nisou, místě s mimořádně bohatými malířskými tradicemi, se zdokonaloval u učitele kreslení akademického malíře Ladislava Zákouckého, který prožil dětství v Rovensku pod Troskami a měl velkou zásluhu na tom, že Karel propadl Českému ráji. Byl to právě "Laďan", který ho inspiroval motivy z tohoto krásného kraje. V Rychnově a jeho okolí nacházel Karel Urbánek spoustu motivů a  s  jeho tvorbou se veřejnost seznamovala na výstavách nejen tam, ale i v Jablonci nad Nisou, Turnově a Liberci. Tehdy se také seznámil s libereckým akademickým malířem Frantou Patočkou, který bohatě ilustroval almanachy, knížky o Liberci a další tiskoviny vydávané Krajanským sdružením rodáků a přátel Liberecka Česká beseda a i Karel se stal členem tohoto sdružení. Tvorba Franty Patočky byla Karlu Urbánkovi hodně blízká, hlavně jeho zalíbení v dřevěných chalupách a chaloupkách na jeho rodném Lomnicku. Malíři se spolu několikrát setkali a Karel se vydal do Beskyd a na Kysuce hledat právě motivy s dřevěnými domky. Byl však velmi zklamán. Místo starých chaloupek už všude vyrostly moderní rodinné domky a najít dřevěnku byl téměř zázrak. Lidé v kraji byli sice přátelští a pohostinní, vtipného malíře zvali
do svých příbytků a nabízeli nejrůznější dobrůtky, ale to hlavní – dřevěnku – nabídnout nemohli.
I tak si malíř našel dost motivů ke ztvárnění a rodina v tomto kraji a hlavně u přátelské rodiny Jurečkových ve Velkých Karlovicích prožila příjemnou dovolenou.
V roce 1953 prodělal Karel těžkou operaci, která mu zachránila život, ale nadále měl zdravotní komplikace, přestože dodržoval přísnou životosprávu. Drsné podnebí severních hor nesvědčilo ani zdraví jeho manželky, proto se rodina vrátila do Nymburka.
Zde byl spoluzakladatelem výtvarného kroužku při ZK DaS. Jeho členové vystavovali svá díla při různých příležitostech a účastnili se i mezinárodních výstav. Na výstavě v Helsinkách byl i obraz osmiletého syna Jaroslava a malíř byl velice překvapen, když odborná komise ve výběrovém řízení vybrala obraz syna už v prvním kole, kdežto jeho až v kole druhém. Na druhou stranu byl na svého syna patřičně pyšný. Do tajů výtvarného umění zasvěcoval syna, který po něm zdědil talent, už od raného dětství. Po několika letech se k Jardovi přidala i Alena Linhartová – Veselá a společně tvořili nejen doma, ale i v plenéru, na což oba později rádi vzpomínali. K jeho žákům se počítá i Miloslav Borecký, který i ve zralém věku stále tvoří a jak on, tak i Alena Veselá vystavují například i ve zdejší knihovně. 
Na mezinárodní výstavě železničářských výtvarníků org. FISAIK v Maďarsku K. Urbánek působil jako delegát za Československo. Navázal tady kontakt s kolegy - Maďarem László Debreczenim, A. Chevaletem z Francie a Žarko Carevičem z Bělehradu. Jazyková bariéra a železná opona však neumožnily toto přátelství dál rozvíjet. (Jen Žarko přijel s rodinou na návštěvu. Kromě Prahy navštívili Český ráj a oba výtvarníci si tam namalovali Trosky. Manželka Žarka Milena se zase chtěla naučit české houskové knedlíky, protože celé rodině velmi chutnaly). Karel Urbánek vycestoval do zahraničí ještě jednou, a to na rekreaci k moři do NDR, kterou dostal za vzornou práci od ZV ROH.  Z této cesty si dovezl mnoho obrazů a kreseb lodí, loděk a dalších přístavních a přímořských motivů, které do té doby neměl možnost pozorovat. Byl nadšen a toužil se tam ještě někdy vrátit.

Inspiraci a poučení čerpal od Mikoláše Alše, Maxe Švabinského, Theodora Zappeho, obdivoval Ondřeje Sekoru i Jiřího Trnku. V jednom období zkoušel vyjádřit svůj pohled na krajinu svěží uměleckou zkratkou, tak jako třeba akademický malíř a grafik Jaroslav Grus v sedmdesátých letech minulého století. Zjistil ale, že tato forma mu není vlastní a vrátil se ke svému způsobu pojetí díla. Malířské techniky používal převážně olej na plátně a temperu, dále pak akvarel, uhlokresbu, pastel, linoryt. Jeho učitelem byl hlavně už zmíněný profesor Jaroslav Masák. Ten mu podle svých zásad vštípil, že "talent nestačí, je třeba vytrvale a pravidelně pracovat, překonávat překážky, protože každým dalším obrazem se malíř zdokonaluje, a také vytrvat, zkoušet nové, pracovat s láskou a citem.  Krajinu je možno v podstatě cítit jako jednolitý celek nebo vnímat přitažlivé detaily a ty pak malířsky zvládat". Karel Urbánek používal obou těchto způsobů a to je kladem jeho tvorby, která je poznamenána "znalostí krajinomalby v celém jejím složitém vývoji. A  jeho poslední obrazy dokazují, že veškerá jeho osobnost  je spjata s jeho bohatou zkušeností, konkrétními životními zážitky a smyslovými i citovými prožitky".

Po dvaceti letech své výtvarné činnosti v roce 1960 uspořádal Karel Urbánek jubilejní výstavu svých obrazů v Kulturním středisku pro cestující na hlavním nádraží v Nymburce. Tuto výstavu zahajoval svým erudovaným projevem ředitel základní školy Na Spálence pan Gerhard Holeček, sám také výtvarník, který vyzdvihl hlavně to, že obrazy Karla Urbánka "jsou lyrickými básněmi, jejichž motivy jsou hluboko zakotveny v neokázalé realitě polí, luk a úvozů buď z okolí Nymburka, nebo z jeho staré krajinné lásky kolem Trosek. Jeho tvorba je plodem tvůrčích zkušeností a úvah, lásky k přírodě a skutečnosti, která dovede uchvacovat, dojímat i udivovat, jeho obrazy jsou tak plné života."

V uhlokresbách byl Karlu Urbánkovi rádcem akademický malíř Qido Lexa, učitel kreslení na čáslavském a nymburském gymnáziu, který v Nymburce žil na odpočinku. Spolu také oba malíři vyjížděli za motivy do přírody a uspořádali společné výstavy svých děl v Městci Králové, v Poděbradech, v Sadské a v Kolíně.
Po absolvování studia na Lidové konzervatoři Středočeského kraje v kurzu výtvarné výchovy byl přijat do Svazu českých výtvarných umělců a jeho díla se začala prezentovat v galeriích po celém Československu.  Za svůj život vytvořil více než 4 700 obrazů, které jsou zastoupeny v převážně soukromých sbírkách jak tady, tak i v zahraničí. Své obrazy vystavoval na více jak 60 samostatných či společných výstavách jak v naší republice, tak i v zahraničí (v Budapešti, v Lille, v Ženevě, v Helsinkách, v Tokiu). Další výstavu chystal v roce 1984 do Českého Brodu, ale čtrnáct dní před její instalací zemřel.
Karel Urbánek nebyl jen malíř. Svůj osobitý smysl pro humor uplatňoval také jako estrádní umělec a vedoucí estrádních souborů, ať už v Rychnově n. N. se svazáky, tak při Závodním klubu dopravy a spojů v Nymburce a v neposlední řadě vystupoval také na estrádách se skupinou Dr. Svobody při Pražském kulturním středisku. Estrádní soubor, který založil při ZK DaS, vystupoval pod názvem "Koťata", vedoucí pod pseudonymem "Ferenc Fčela".  Ten uměl chytit a upoutat zájem publika i dostat diváka na jeviště a přimět jej k aktivní spolupráci, přestože si lidé už zvykli nechat se pouze bavit. Na vystoupení zval i externí účinkující, uspořádal besedu s redaktory časopisu Dikobraz. Satiristickou scénku "Pomoc závodů dopravě" odvysílal také Československý rozhlas v pořadu "Satiro do toho".  Pro děti pořádal spolu se Stanislavem Holíkem či kouzelníkem - amatérem Stanislavem Pokorným při ZK DaS v Nymburce zábavná odpoledne a mikulášské a další besídky. Děti byly při těchto akcích baveny klauny, soutěžily třeba i v malování, ale zároveň je měla tato vystoupení i poučit.  Na estrádách si jako konferenciér nejlépe rozuměl s Mirkem Vaňkem. Své výstupy si ani nemuseli předem zkoušet – uměli si výborně "nahrávat" a stačilo jim vědět, co je na programu dále.
Byl externím spolupracovníkem Československého rozhlasu, dopisovatelem časopisu "Svoboda", "Dikobraz", "Pionýrské noviny", "Mladá fronta".
V mládí prodělal Karel Urbánek těžkou operaci, která mu sice zachránila život, ale jeho zdravotní stav se lety zhoršoval, estrádní vystoupení nakonec musel úplně vynechat a zbylo mu jen to malování, které ho od bolestí vždy alespoň na chvíli odvedlo. Byla to jakási arteterapie. Zdravotní stav se natolik zhoršil, že se stal ve svých čtyřiceti osmi letech invalidním důchodcem. Tato skutečnost měla i jednu lehce pozitivní stránku – mohl trávit více času ve svém milovaném Českém ráji, oblíbeném to kraji také akademického malíře Františka Kavana. Tam si Karel Urbánek v Libuni pronajal víkendové bydlení, aby měl kde odpočívat a čerpat síly k další tvorbě. V tomto malebném kraji nalézal stále dostatek motivů a někdy namaloval za jeden den i dva obrazy. Mohl tedy v libuňské škole uspořádat výstavu s názvem Rok v Českém ráji a jak k tomu uvedl místní tisk: "V jeho obrazech se uchovala krása obcí a jejich okolí v kraji pod Troskami.

Jeho předčasné úmrtí v pouhých šedesáti letech zaskočilo nejen jeho rodinu, ale všechny příznivce jeho tvorby i příznivce člověka jako takového.


Karel Urbánek: Vyznání Českému ráji

Na louce žlutých pampelišek
jak máku nasetých,
v pozadí borek plný šišek,
u cesty stromů řad do běla rozkvetlých.

Malíř tam u té krásy stojí
hledíce na ní v úžasu,
štětcem se plátna dotknout bojí,
paleta čeká, barvami září do jasu.

Odhodlán počne své další dílo,
se srdcem na dlani – ach, kráso veliká,
v duši je zvláštní klid a milo,
ta krása tělem proniká.

Dokončil, pokloniv se té úžasné kráse,
odchází dojat – unaven.
V ta místa pod Trosky vrátí se zase,
tam chce snít jednou svůj věčný sen.


Článek z časopisu MODRÁ ARMÁDA z 11. 4. 1960 – rubrika Modráček
Distribuce Modré armády se neděje jenom u výplat. Do redakce chodí i někteří penzisté, kteří si rádi časopis přečtou a o naší práci chtějí něco vědět. Jednou z pilných čtenářek je i paní Urbánková z Kolonie. Kdyby Modrou armádu neměla, něco by jí chybělo. Nebyla nikdy u dráhy (je zaměstnána v Dělnickém domě) a přece s dráhou žije a má ji ráda. Má lepší poměr
k dráze, než mnohý aktivní zaměstnanec. Rádi jí jedno číslo dáváme a chodí pro něj její manžel
s. Karel Urbánek, bývalý zaměstnanec stanice.

 
 

Vyhledat

 

 

 


 

Obecní úřad Libuň - netfirmy.czMěstské, obecní úřady - netfirmy.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

© Vytvořil: www.tomassedlak.cz